Bylo, nebylo jedno obrovské království, kterému vládl mocný král. Cokoli si usmyslel, to se stalo. Jeho služebníci a poslové běhali po celé zemi a snažili se splnit každé přání svého vládce.

Jednoho dne krále napadlo, že by bylo krásné, kdyby se na konci království pěstovaly růže. Zavolal si tedy svého věrného posla a pravil:

„Rozmyslel jsem se, že na okraji království začneme pěstovat růže.“

„Ale pane,“ namítl posel, „tam přece pěstujeme brambory.“ 

„No právě,“ řekl král a zachmuřil se. „Území se nachází na hranicích s Královstvím květin a já chci, aby i u nás to vonělo kvítím. Růže voní široko daleko a budeme vypadat jako bohatá země, když si můžeme dovolit pěstovat květiny. A teď běž. Tady máš příkaz pro tamní obyvatele.“

Posel už neřekl nic, převzal zprávu pro poddané a vyrazil na cestu. Jenže cesta nebyla vůbec snadná. Na kraj království nevedla žádná hlavní silnice, jen úzké cestičky, které byly mnohdy zarostlé. Posel se musel místy prosekávat a prošlapávat si pěšinu neprostupnou džunglí. Nevzdal se ale a jednoho dne dorazil až na konec království. 

„Vážení poddaní,“ vykřikl, když dorazil na místo a postavil se doprostřed návsi, „váš král vás nechá pozdravovat a má pro vás úkol. Přál by si, abyste se zde naučili pěstovat růže.“

„Růže?“ nevěřili poddaní svým uším. „Ale to my neumíme. Víme, jak pěstovat brambory, ale růže? To jsme nikdy nedělali, nevíme, jak na to,“ zoufali si.

„Nebojte se, panovník mi řekl, jak to máte dělat.“ A posel se hned vrhl na učení obyvatel, jak na pěstování růží. Pak se s nimi rozloučil a vydal se na zpáteční cestu.

Jenže poddaným to šlo špatně, snažili se sice, co mohli, ale růže ne a ne kvést. Posel tedy běhal od krále k obyvatelům, aby jim předával rady, jak pěstování zlepšovat a zlepšovat. A jak tak běhal, už se nemusel prodírat zarostlou džunglí, postupně si vyšlapal cestičku, pak cestu, až běhal po pořádné dálnici. A lidé se učili a učili, až se konec království zaplavil vůní a květy nádherných růží.